Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tváří v tvář smrti

6. 6. 2017

Tváří v tvář smrti

Vladimír Samiec

 

Proč dnes tak ponurá nálada

a co mé tělo teď ovládá?

Já stojím tu na rozcestí

a v dálce slyším zvony znít,

však nevím co se děje,

to snad umíráček musí být.

 

Tu mé kroky samy našly směr

a vydaly se, aniž bych je ovládal,

tam mezi rovy zeje jedna z děr

a nad ní se sklání postavy.

Tam rakev leží a v ní…, co?

To snad mám být já?

Vždyť ta postava mi není podobná.

To snad mám být já?

 

Tváře propadlé a srdce puklé,

co stalo se, ptají se hosté.

Vždyť on byl ještě tak mlád,

ano, jenže měl na smrt rád.

Jeho duše už ho dávno opustila

a on tu teď stojí sám sobě vstříc.

To, když ho milá opustila,

tak jeho duše odešla s ní,

a on tu teď stojí tváří v tvář,

když Smrt vychází mu v ústrety,

to proto, že opustili ho její něžné doteky.

 

Tělo pak bez ducha, couralo se krajem

a Smrtce se zželelo, co dělá ten blázen.

On nechtěl žít, tak vyšla mu vstříc,

tělo bez duše, nemůže víc.

 

Tak tu teď stojí a dívá se na sebe

už ho vůbec nic nezebe.

není mu zima, jen ten cit stále cítí.

Proč milá odešla a on nechtěl žíti.

jeho duše však zůstala,

ta provází ji dál,

tělo teď bude pod zemí,

však duši svou ji dal.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář