Jdi na obsah Jdi na menu
 


Osudové setkání

6. 6. 2017

Osudové setkání

Vladimír Samiec

 

V místnosti vládne ponurá nálada,

Nevím, kde jsem,

Však ta napjatá chvíle mne ovládá.

Cítím tu sílu okamžiku,

Ale netuším, co se stane v mžiku.

Mé srdce buší silou lví,

Má duše se děsem tetelí.

Kdo jsou mí dva společníci,

Jejichž oči na mě tkví?

Já nemám ponětí.

 

Šero, jež místností vládne,

Mhouřím oči v svitu svíce,

Stojící teď na stole.

Zima se mi pod kůži vkradne,

Já však nechci vědět více.

Kdo jsou mí společníci?

Co po mě chtějí?

A proč je tma v sednici,

Kde se mnou hodují?

Mé oči si pomalu zvykají,

Již obrysy těch postav,

Pomalu vnímají.

 

Jedna trochu září,

S tak jemnou tváří,

Ale něco jí nevěřím.

Druhá krutě hledí vstříc,

Trochu propadlou má lí,

Jako by mi chtěla něco říct.

Její tvář je krytá kápí,

ona cítí, co mě trápí.

Vidí mi až do duše.

Jak to dělá?

Já cítím, že o mně ví vše.

Jako by na dlani můj osud měla.

Ona? Ano. Je to ona.

Já ji znám.

Nechci si však připustit

Její jméno.

A všichni ho znají.

Všichni se ho bojí vyslovit.

A všichni se ptají –

Mám se bát?

Mám se kát?

Je to ta jíž se všichni bojí

A Smrtí ji nazývají.

Ano, už ji poznávám.

A kdo je ten druhý, teď se ptám.

 

Na oko se usmívá,

Ale já mu nevěřím.

Co když je zákeřnější než ona.

A pak prozřím.

On je Život. Její průvodce.

On je její souputce.

Oni k sobě patří,

Jak sestry a bratři.

 

Teď když jsem je poznal,

Pokynuly hlavami:

„Je na čase, abys

Odpověděl naše otázky“

Neptali se. Říkali.

A pak padl jejich dotaz:

„Vyber si,

Chceš odejít s jedním z nás?“

Na mě byla volba.

Těžká.

Já nabyl pocit, že však

Ještě někdo mešká.

Nechtěl jsem ani s jedním jít,

Potřeboval jsem se s někým poradit.

Však nebylo s kým.

Byl jsem sám.

Mým rozhodnutím,

 Měl být další osud dán.

 

Ano. Osud. Osud tu chyběl.

On se nechce ptát,

Zdám, či nemám svůj život rád?

Zda dám Smrti přednost,

Či budu radši bojovat?

 

A tak jsem se nadechl

A vyslovil svůj vlastní soud.

Náhle jak bych se osvobodil,

Od těch věčných lidských pout.

 

„Tebe Smrti, tebe se nebojím.

S tebou vše končí.

Radost i žal,

Už žádný zmar.

I trápení končí sňatkem s tebou

A i když ruce trochu zebou,

Ale pak už nic nebolí.

Vybrat si tebe,

Bylo by slabostí,

Tak nezlob se,

Ale teď tě jen pohostím.

A pak, propustím.

Odpusť, ale ještě neodejdu s tebou.

Lehčí by to pro mne bylo,

Jenže všechno ještě neskončilo.

A tak s díky odmítám

A i když k tobě úctu mám,

Svou ruku ti nepodám.

Děkuji, nechci“

 

Smrt se mírně uklonila

A tím se vlastně rozloučila.

Najednou jsme osaměli,

S Životem u stolu bděli.

On se mírně pousmál,

Potom tiše vstal.

Nastavil mi ruku svou,

Ale já svou řeč ještě nepřestal.

„Promiň, Živote,

Ale ani tebe já si nezvolil,

Ani ty jsi mne nepřesvědčil.

Nabízíš svou hezčí tvář

A pak se lidem vysmíváš.

Jsi těžký a ty to víš

a jen se s námi pobavíš.

Já nechci jít s tebou za ruku.

Nemám žádnou záruku.

Ty umíš se udělat složitý,

Těžký a náročný

A zároveň si hrozně nevděčný.

Pak poodešel od stolu,

Ohlédl se a též zmizel.

Nezmínil žádných rozporů.

Zřejmě souhlasil.

 

Na chvíli jsem osaměl,

Jen plamen svíčky se zachvěl.

Já věděl, že přijde.

O najednou tu byl.

Po chvilce se objevil.

V šatu mušketýra,

Pod nosem pěstěného kníra.

S povýšeným úšklebkem,

Zamával svým kordem.

„Tak jsem tu. Mě si přece chtěl.“

 

„Ty jsi ten, kterého hledám,

Já se totiž jen tak nevzdám.

Ty jsi ten, co mi staví překážky

A já zakopávám a vstávám.

Ten co slyší moje narážky,

Co myslí si, že s ním rád si hrávám.

To ty si hraješ se mnou

A mě nezbývá než tu hru přijmout.

Však dnes nadešel den,

Kdy s tím chci já sám pohnout.

Dnes já vyzývám tě k boji,

Ať to stojí, co to stojí.

Dnes nevíš, co se mi v hlavě rojí,

Já nejsem ten,

Kdo se tvých léček bojí.

Teď jsem připravený se ti postavit.

Já vím, kdo jsi:

Ty víš, kdo jsem já.

Už mne také trochu znáš.

Vím, jsi Osud, který se mne snažil řídit,

Ale teď je jiná situace

A to říkám bez legrace.

Teď stojíme tu proti sobě

A hledíme si do očí.

Ty mě a já tobě

A dokud já nebudu ležet v hrobě,

Tak ať se kola roztočí.

Teď zkřížíme své meče

A když srazíš mne snad k zemi,

Já nevzdám se. Pamatuj.

Buď dobiješ mě a vydáš Smrti,

Nebo zase vstanu. Budu svůj.

Můj meč, znovu pozvednu

A bojovat budu zas a znovu,

Dokud budu mít jen trochu síly.

Dokud krev bude živit mé žíly, dokud mé srdce bude žít,

Já se budu s tebou bít.


 

V místnosti vládne ponurá nálada,

Nevím, kde jsem,

Však ta napjatá chvíle mne ovládá.

Cítím tu sílu okamžiku,

Ale netuším, co se stane v mžiku.

Mé srdce buší silou lví,

Má duše se děsem tetelí.

Kdo jsou mí dva společníci,

Jejichž oči na mě tkví?

Já nemám ponětí.

 

Šero, jež místností vládne,

Mhouřím oči v svitu svíce,

Stojící teď na stole.

Zima se mi pod kůži vkradne,

Já však nechci vědět více.

Kdo jsou mí společníci?

Co po mě chtějí?

A proč je tma v sednici,

Kde se mnou hodují?

Mé oči si pomalu zvykají,

Již obrysy těch postav,

Pomalu vnímají.

 

Jedna trochu září,

S tak jemnou tváří,

Ale něco jí nevěřím.

Druhá krutě hledí vstříc,

Trochu propadlou má lí,

Jako by mi chtěla něco říct.

Její tvář je krytá kápí,

ona cítí, co mě trápí.

Vidí mi až do duše.

Jak to dělá?

Já cítím, že o mně ví vše.

Jako by na dlani můj osud měla.

Ona? Ano. Je to ona.

Já ji znám.

Nechci si však připustit

Její jméno.

A všichni ho znají.

Všichni se ho bojí vyslovit.

A všichni se ptají –

Mám se bát?

Mám se kát?

Je to ta jíž se všichni bojí

A Smrtí ji nazývají.

Ano, už ji poznávám.

A kdo je ten druhý, teď se ptám.

 

Na oko se usmívá,

Ale já mu nevěřím.

Co když je zákeřnější než ona.

A pak prozřím.

On je Život. Její průvodce.

On je její souputce.

Oni k sobě patří,

Jak sestry a bratři.

 

Teď když jsem je poznal,

Pokynuly hlavami:

„Je na čase, abys

Odpověděl naše otázky“

Neptali se. Říkali.

A pak padl jejich dotaz:

„Vyber si,

Chceš odejít s jedním z nás?“

Na mě byla volba.

Těžká.

Já nabyl pocit, že však

Ještě někdo mešká.

Nechtěl jsem ani s jedním jít,

Potřeboval jsem se s někým poradit.

Však nebylo s kým.

Byl jsem sám.

Mým rozhodnutím,

 Měl být další osud dán.

 

Ano. Osud. Osud tu chyběl.

On se nechce ptát,

Zdám, či nemám svůj život rád?

Zda dám Smrti přednost,

Či budu radši bojovat?

 

A tak jsem se nadechl

A vyslovil svůj vlastní soud.

Náhle jak bych se osvobodil,

Od těch věčných lidských pout.

 

„Tebe Smrti, tebe se nebojím.

S tebou vše končí.

Radost i žal,

Už žádný zmar.

I trápení končí sňatkem s tebou

A i když ruce trochu zebou,

Ale pak už nic nebolí.

Vybrat si tebe,

Bylo by slabostí,

Tak nezlob se,

Ale teď tě jen pohostím.

A pak, propustím.

Odpusť, ale ještě neodejdu s tebou.

Lehčí by to pro mne bylo,

Jenže všechno ještě neskončilo.

A tak s díky odmítám

A i když k tobě úctu mám,

Svou ruku ti nepodám.

Děkuji, nechci“

 

Smrt se mírně uklonila

A tím se vlastně rozloučila.

Najednou jsme osaměli,

S Životem u stolu bděli.

On se mírně pousmál,

Potom tiše vstal.

Nastavil mi ruku svou,

Ale já svou řeč ještě nepřestal.

„Promiň, Živote,

Ale ani tebe já si nezvolil,

Ani ty jsi mne nepřesvědčil.

Nabízíš svou hezčí tvář

A pak se lidem vysmíváš.

Jsi těžký a ty to víš

a jen se s námi pobavíš.

Já nechci jít s tebou za ruku.

Nemám žádnou záruku.

Ty umíš se udělat složitý,

Těžký a náročný

A zároveň si hrozně nevděčný.

Pak poodešel od stolu,

Ohlédl se a též zmizel.

Nezmínil žádných rozporů.

Zřejmě souhlasil.

 

Na chvíli jsem osaměl,

Jen plamen svíčky se zachvěl.

Já věděl, že přijde.

O najednou tu byl.

Po chvilce se objevil.

V šatu mušketýra,

Pod nosem pěstěného kníra.

S povýšeným úšklebkem,

Zamával svým kordem.

„Tak jsem tu. Mě si přece chtěl.“

 

„Ty jsi ten, kterého hledám,

Já se totiž jen tak nevzdám.

Ty jsi ten, co mi staví překážky

A já zakopávám a vstávám.

Ten co slyší moje narážky,

Co myslí si, že s ním rád si hrávám.

To ty si hraješ se mnou

A mě nezbývá než tu hru přijmout.

Však dnes nadešel den,

Kdy s tím chci já sám pohnout.

Dnes já vyzývám tě k boji,

Ať to stojí, co to stojí.

Dnes nevíš, co se mi v hlavě rojí,

Já nejsem ten,

Kdo se tvých léček bojí.

Teď jsem připravený se ti postavit.

Já vím, kdo jsi:

Ty víš, kdo jsem já.

Už mne také trochu znáš.

Vím, jsi Osud, který se mne snažil řídit,

Ale teď je jiná situace

A to říkám bez legrace.

Teď stojíme tu proti sobě

A hledíme si do očí.

Ty mě a já tobě

A dokud já nebudu ležet v hrobě,

Tak ať se kola roztočí.

Teď zkřížíme své meče

A když srazíš mne snad k zemi,

Já nevzdám se. Pamatuj.

Buď dobiješ mě a vydáš Smrti,

Nebo zase vstanu. Budu svůj.

Můj meč, znovu pozvednu

A bojovat budu zas a znovu,

Dokud budu mít jen trochu síly.

Dokud krev bude živit mé žíly, dokud mé srdce bude žít,

Já se budu s tebou bít.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář