Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vaření s jezevčíkem

20. 2. 2009
Kapitola 1. Proč zrovna s jezevčíkem?
 
   Proč zrovna s jezevčíkem? A proč ne? Samozřejmě by se mohlo jednat o vaření s jorkšírkem, pudlíkem, vlčákem, nebo třeba s bernardýnem. Rozdíl je hlavně v míře opatrnosti. Tak například, když se vám v kuchyni plete pod nohy jorkšír, tak musíte dát velký pozor, aby jste ho nezašlápli. A tak se vám může stát, když náhle šlápnete na něco hebkého, měkkého a chlupatého, okamžitě nadskočíte, ztratíte rovnováhu a ve snaze něčeho se zachytit, na sebe strhnete hrnec vroucí vody. Ještě před odjezdem do nemocnice se však uklidňujete, že jste si nezašlápli svého miláčka, ale jen jeho plyšovou hračku. Naopak, když vaříte s bernardýnem, tak se opařit prakticky nemůžete, protože se přes bernardýna vůbec nedostanete k lince, ani ke sporáku. V případě, že máte jen kuchyňský kout, tak ani do kuchyně.
    Ale já vařím s jezevčíkem. Ne, že by to byla podmínka, kdy se rozhodnu vařit. To samozřejmě ne. Prostě máme doma jezevčíka. Respektive jezevčici. V naší rodině máme jezevčíky snad od nepaměti. Nepamatuji si totiž kdy to přesně bylo, když jsme si pořídili prvního. Tedy první. Jmenovala se Bettynka. Byla zrzavá, dlouhosrstá, zvědavá, všežravá a tvrdohlavá. To ostatně byly všechny, které jsme kdy měli a máme. V téhle knížce bych se chtěl, kromě vaření věnovat hlavně Bessynce, která odešla do jezevčičího nebe zhruba před rokem, čtyři dny před Vánoci a Nellynce, která přibyla do naší rodiny necelý měsíc potom jako půlroční štěně, které bylo najednou ještě zvědavější. Také ona je zrzavá a dlouhosrstá. Přesto každá z nich je úplně jiná. Zatímco Bessynka byla už taková hrdá dáma, která moc nemusela cizí psí společnost a aniž by upozornila štěkáním, hned každému psovi ukázala, že ona je ta, kdo se tu nebojí a tak jednou dokonce zahnala dogu jménem Aura. Možná se jen Aura nechtěla zahazovat s takovým malým vzteklým psem, ale Bessynka tehdy vzešla jako vítěz a se vztyčenou hlavou odkráčela domů. To Nellynka společnost ostatních psů vyhledává a vítá s velkou důvěrou a radostí. To se jí ovšem občas i nevyplatí. Nedávno jsme šli podél blízkého potoka a naproti nám, v dálce se blíží, dvojice se zlatým retrívrem. Ani my, ani naše Nellynka, jsme nepředpokládali problémy a tak jsme šli klidně dál, Nelly k sobě nevolali a nechali ji jednat po svém. V té se nejprve probudil lovec. Zavětřila a zalehla. Retrívr se stále blížil. Nelly se připravila do startovních bloků. Retrívr se ještě víc přiblížil. Teď byla ta pravá chvíle vyrazit. Nellyna prudce vyběhla. V té chvíli, ale vyběhl i retrívr. To Nella nečekala. Retrívr už byl téměř u ní a tak prudce odbočila a snažila se utéct. Když zjistila, že jí přeci jen dohoní, začala hrozně kvičet a brečet jak malé dítě. Hrůzostrašný, srdcervoucí a o holý život bojící se kvikot trval do chvíle, než jí retrívr doběhl a přistrčením čumáčkem do boku ji uvedl do kroutícího pohybu tak, že udělala tři kotrmelce. Retrívr byl spokojený a čekal na protiakci. Vůbec nechápal proč tuto jeho hru přerušuje jeho páníček, když ho volá k sobě a proč ten mrňavej pes tak kvičel, tomu také nerozuměl. V každém případě celá hra byla zkažená a tak hrdě odkráčel, zatím co my se smáli naší Nellynce, jak se nechala převézt, zatímco ona dělala jakoby nic a to, že se přišla k nám přitulit, protože se ještě před chvílí bála, se snažila zakrýt tím, jak okamžitě začala provokovat ke hře nás.
   Tato příhoda mi připoměla, že ne vždy byla Bessynka ta hrdá, nikoho se nebojící a hrůzu spouštějící dáma. Před lety jsme bydleli v pronajatém domku se zahradou v Libčicích nad Vltavou. Dodnes na ta léta rádi vzpomínáme a to nejen proto, že tehdy našemu synovi byly tři roky, a Bessynce byl tehdy rok, tak jako je Nelly teď. Ze zahrady nám často utíkala, aby se porozhlédla po okolí a nasbírala zkušenosti, vysmívala se psům ze zahrad, odkud se utéci nedalo a honila kočky, které potkala. Mimo to jsme z jedné strany sousedili s fotbalovým hřištěm a z druhé strany s restaurací. To byla velice výhodná a strategická poloha. A to nejen pro Bessynku, ale i pro mě. A tak se stalo, že jednou se objevila uprostřed hospody a servírka Monika mi se smíchem pověděla, že už si pro mne poslali. Jindy zase jsem seděl na lavičce ve skromných ochozech vesnického hřiště, když naši chlapi hráli mistrovské utkání, tu se najednou v prostoru šestnáctky, pro méně znalé fotbalu ve velkém vápně, pro ty ještě méně znalejší, to je ten větší obdélník kolem branky, objevil hráč navíc. Nejen že nebyl registrovaný a navíc podstatně menší než ostatní, ale ještě štěkal na brankáře protivníka. Všichni diváci se touto vsuvkou bavili, zatím co rozhodčí přemýšlel, jestli bude muset přerušit utkání. Nikomu se nedařilo štěkajícího jezevčíka odchytit. Vůbec jsem si to v první chvíli neuvědomil, než mi kamarád povídá: „není to náhodou vaše Bessyna?“
„Nojo!“ uvědomil jsem si a za potlesku a smíchu jsme se odhodlal na hřiště abych si vetřelce odchytil a potrestal. Bessyna se v první chvíli zaradovala, jelikož si myslela, že mne tu najde. Jenže pak zaregistrovala můj naštvaný výraz a zaslechla i stejně naštvaný hlas. Smích na lavičkách sílil a ona vycítila, že je hlavní hvězdou celého představení a tak udělala několik koleček kolem mne a zalehla. Já byl vzteky bez sebe a rudý studem. Bessynka si mne jako správný komediat ještě krásně vychutnala, když mne několikrát nechala přijít až k sobě a když už, už jsem jí držel, tak zase odběhla. „Tak to ne,“ pomyslel jsem si a přísně na ni zařval: „koukej mazat domu!!!“ V tu chvíli pochopila, že je zle, ale ještě jedno kolečko si neodpustila a pak zase dírou v plotě, kterou přiběhla,  zmizela na zahradě a pro jistotu zaběhla i do domu a na své místo. A na místě se pes trestat nesmí. Ještě v noci, když se jí o tom zdálo a poštěkávala a utíkala ze spaní, tak jsme se museli s manželkou usmívat nad tím, jak si spokojeně oddechovala. Ten den byla vítězem a zároveň jí lidi tleskali ve stoje na otevřené scéně.
   Ne vždy však byla vítězem. I ona se dostala do podobné situace jako Nelly. Jednou večer, když si zase vyrazila pod plotem na špacír, tak zapoměla na jednu důležitou skutečnost. Tou dobou totiž chodili venčit své dvě feny dobrmanky, sousedi hospodští. Byl vlahý letní večer, na nebi už byly hvězdy, když tmu prořízl zoufalý výkřik. Jakoby křičelo malé dítě. Hrůzostrašný jekot bytosti, které jde o život. Další, dlouhé, husí kůži nahánějící zaječení a pak ticho. Hodně nás to tehdy vystrašilo. Stejně zděšen byl i otec kamaráda restauratéra, který holky, jak dobrmankám říkali, venčil. Vyběhli jsme s manželkou ze stavení a snažili se oči přizpůsobit tmě. V tu chvíli přiběhla Bessynka pokorně k nám. Ocas stažený strachy mezi nohama a celý hřbet oslintaný. Nic víc jí nebylo. Holky dobrmanky jí totiž jen olízly, ale ta hrůza, kterou vyprovokovala její fantazie, co všechno by jí mohly udělat, jí opravdu vystrašila. Nutno přiznat, že jim to nikdy nezapoměla. Vždy když šly ven, ze zahrady jim hlasitě nadávala. A nutno uznat. Dala jim co proto. Ale jít si to s nimi vyřídit přímo, tváří v tvář...  to se jí nechtělo. Nejspíš si pomyslela: "za to mi ty holý Nány černý, nestojí."
 
Konec ukázky.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář