Jdi na obsah Jdi na menu
 


Něco hezkého...

31. 1. 2013

...šla rozpáleným, avšak prázdným městem. Proti slunci přivírala oči. Asfalt ji pálil do chodidel, ale ona šla dál a dál. Hleděla do dálky. Ani si neuvědomila, že náhle všechny domy zmizely a ona se ocitla na rozkvetlé louce. Její bosé nohy čeřily stébla vlhké trávy a rosa se od nich odrážela v malinkatých krůpějích. Stále hleděla slunci vstříc, když se na obzoru objevila postava. Ještě ji nerozpoznávala, ale ona se blížila. Začínala tušit, že je to muž. Ten se k ní stále přibližoval, jenže neregistrovala jeho kroky, jako by spíše připlouval, než šel. Obě postavy se zastavily proti sobě. Teď už mu hleděla do očí. Uhrančivých, jakoby svítivých očí. Měla pocit, že se s ní náhle točí svět. On zvedl dlaň před sebe a ona tento pohyb opětovala. Jejich dlaně se dotkly a náhle jako by jí projel blesk a v tu samou chvíli se jí rozlil nádherný pocit. Sevřela prsty a držela jeho ruku pevněji. Stále si hleděli do očí a jejich rty se přiblížili. Již cítila to napětí, ale trvalo to celou věčnost, než se jejich ústa spojili v nádherný polibek.

   Najednou jakoby se dusila. Trhla sebou a otevřela přivřené oči dokořán. Co to? Všude kolem je tma. Co se stalo?! Pořádně se rozhlédla. Něco v té tmě zářilo. Přimhouřila oči a nutila je, aby si na tu tmu přivykly a snažila se tu záři identifikovat. Podařilo se jí to. K jejímu překvapení to byly hodiny. Ano byl to jen sen. Nádherný. Barevný a tak živý. Rychle zase zavřela oči. Snad se vrátí.

   Už se jí nepodařilo znovu usnout. Sen to byl krásný, ale skončil. V pokoji byla tma. Do rána se jí honily hlavou myšlenky, které už tak příjemné nebyly. Její život vůbec nebyl tak růžový, jako její sen. I proto se snažila znovu usnout a vrátit se do toho prosluněného dne. Ale nešlo to.

  Veronice bylo před měsícem třiadvacet. To se právě stala ta strašná událost, která už změní její život navždy. Co jí ale předcházelo? Byla celkem hezká blondýnka s velkými pevnými ňadry a ani nebyla nikdy nějak hloupá. Přestože by to do téhle dívky nikdo neřekl, může být její příběh spíše smutný. Měla pocit, že právě její krása vlastně byla jejím prokletím.

 

   Poprvé to poznala v patnácti, když se vypravila s kamarádkou na vesnickou zábavu kousek za Prahou, kde od narození žila. Minimálně polovinu lidí tam znala z každodenního života. Kluka, do kterého se tam prvně zamilovala, znala jen od vidění. Objevoval se tam jen o víkendech. Ani nevěděla, za kým tam jezdí. Teď tu byl s partou místních kluků. Bylo mu tak osmnáct. Byla to z její strany láska na první pohled a ve tři ráno poprvé kvůli lásce plakala. Kluk, který se jí zdál celý večer tak skvělý, který jí říkal do ucha krásná slova a skvěle tancoval, se kromě ní věnoval i svým kamarádům a pití. Během noci vypil dost piv a občas je proložil i něčím ostřejším, když si s klukama u baru připíjeli na cokoli. Ten skvělý kluk ji vzal ve tři ráno ven, aby se trochu prošli a zároveň se podívali na ty nádherné hvězdy na obloze. I přes to pití jí připadal tak romantický. Jenže romantika mu vydržela jen do chvíle, než došli kousek dál od kulturáku. Sice cestou trochu vrávoral, ale přesto jí dokázal znásilnit. Když tam pak seděla v trávě mezi keři, s nohama pod bradou a plakala, tak se sebral, zapnul si zip u kalhot a odešel za klukama na panáka. Bylo jí hrozně. Měla vztek a zároveň se styděla. Nikdo jí neuvěří, že mu říkal ne. Dokonce se bránila, ale její drobná postava neměla šanci na osmnáctiletého svalovce opojeného alkoholem a chtíčem. Tvrdil jí, že snad bylo od začátku jasné co chce, tak že jí to jen splní a tak jí to udělal.

   Když se asi po půl hodině trochu upravila a vrátila se do sálu, všichni po ní koukali, hlavně jeho kamarádi, kterým se už stačil pochlubit. Všude kolem sebe viděla jen posměšky. Ne nikdo by jí opravdu nevěřil. Všichni věděli své. Podle nich si o to stejně celý večer říkala. Vzala si své věci od stolu a odešla.

  

      Skoro dva roky jí trvalo, než dokázala znovu navázat nějaký vztah. Seznámila se  s Jirkou. Poznali se na brigádě v jednom obchodě, kde si přivydělávala ke studiím. Byl pozorný, něžný, až plachý. První pusu si spolu dali až po několika měsících chození. Nikdy na ní nijak netlačil, skoro to bylo na ní, jinak by se sám k ničemu neodhodlal. Vypadalo to nádherně. Byli oba šťastní. Postupně se víc a víc sbližovali, jenže jeho rodiče měli jiné představy. Od prvního setkání jí dali najevo, že není vítaná. Jirkovi se snažili Janu rozmlouvat, ale on si to rozmluvit nenechal. Nakonec se i přes protest rodičů nastěhoval k Janě. Ta měla byt po babičce na Černém mostě. Její rodiče už v té době nežili. Vlastně její matka, protože o otci nic nevěděla od svých pěti let, kdy se od nich odstěhoval. Vlastně si ho ani nepamatovala. Jirka se snažil Janu se svou rodinou smířit, ale marně. Jednoho dne právě, když od nich odjížděl za Janou, stala se její další tragédie. Na zmoklé vozovce dostal smyk, jeho vůz se roztočil a protijedoucí kamión ho vystřelil ze silnice. Jejich štěstí byl rázem konec. Navíc se do toho ještě přidala Jirkova matka, která Janu obviňovala z jeho smrti. Znovu na Janu dopadly hrozné deprese a chtěla skoncovat se životem.

 

 

   Když po škole nastoupila do zaměstnání, pracovala v kanceláři jako referentka a její šéf byl jen o pár let starší kluk. Byl nesmírně elegantní, pozorný a hodný. Kdykoli něco potřebovala, byl k dispozici. Dokonce, když měla svátek, sám od sebe ji ráno obdaroval kyticí a úsměvem. To trvalo několik měsíců, až se do něj zamilovala. Nejdříve tajně, pak se mu postupně snažila dát najevo, že by o něj měla zájem. Po dalším měsíci začali jejich schůzky mimo zaměstnání. Požádal ji, aby mu ale v práci před ostatními i nadále vykala. Nechtěl se stát předmětem šuškand. Slíbila mu to a také se podle toho k němu v práci chovala. Navíc čekal na povýšení a tak sliboval, až k tomu dojde, jak se všechno změní a nebudou to už muset tajit.

   Trvalo to ještě další měsíc, než se společně rozhodli strávit víkend společně na jeho chalupě. Bylo to nádherné. Byla nejšťastnější na světě. Uvěřila v opravdovou změnu svého života a už si představovala společnou budoucnost.  V neděli večer ji odvezl domů. V pondělí ráno se na sebe do zrcadla usmála. Vzpomněla si na nádherně strávený víkend. Za chvíli zas bude na blízku svému milému. Už se nemohla dočkat. S úsměvem se pozdravila se svými kolegyněmi, které na ni významně mrkaly. Poznali na ní, že je šťastná. I když nevěděli, no možná jen tušily, kdo za tím vězí. Úsměv, jí vydržel až do chvíle kdy do kanceláře vstoupil ten o kom snila se svým nadřízeným. Jaké bylo její překvapení, když promluvil.

   “Veroniko, měla jste mi dnes dodat zprávu ohledně našeho projektu. A mělo to být hned ráno. Teď je deset a já to ještě nemám na stole. Jak je to možné?!”

Veronika nechápavě civěla. Nevěděla, co má odpovědět, ani co si o tom myslet. V pátek, když jí nabídl ten víkend a na tu zprávu ho sama upozornila, řekl, že to není důležité a úplně bude stačit až příští týden. Tak co se děje? Dělá jen takové divadlo před svým šéfem? To se jí zdálo jediné možné vysvětlení jeho chování a tak když jejich nadřízený opustil kancelář, pokusila se mu to připomenout, ale on začal vyvádět ještě víc.

“Vy jste snad úplně blbá, ne?! Co si o sobě myslíte?! Na poradě jsem jasně řekl, že to bude dneska. Máte to? Nemáte. A proč to nemáte, to je mi úplně jedno. To je vaše věc. Vzhledem k tomu, že jste nesplnila svůj úkol, tak už vás tady nechci. Sbalíte si věci a zítra se budete hlásit na naší pobočce v Řepích u inženýra Vláčila. Je vám to jasné?”

Ne. Nebylo jí to jasné. Vůbec nechápala, co to má znamenat. Vytřeštila na něj oči a pokusila se ho obměkčit: “ale vždyť je to přes celou Prahu. Víte, že bydlím na Černém mostě.”

“A co je mi do toho. Ve smlouvě máte výkon povolání ČR, tak buďte ráda, že nemusíte na Moravu.”

“Pavle!” vykřikla zoufale a dovolila si ho oslovit jménem. Nemohla uvěřit, jak se k ní chová po tom co spolu promilovali víkend.

“Seš snad vopravdu úplně blbá?! Už jsem řekl. Zmiz! A to ti povídám, jestli budeš někde něco vyprávět, tak bude hůř,” pohrozil jí a pak za sebou práskl dveřmi.

   Dala se do pláče. Nechápala to. Vůbec tomu nerozuměla. Bylo jí fyzicky špatně. Jedna kolegyně jí vzala kolem ramen: “že ty si byla šťastná kvůli němu?”

Veronika mlčela. Jen se jí po tváři koulely obrovské slzy.

Kolegyně jen kývla: “jo holka, nemusíš odpovídat, chlapy jsou parchanti, ale tenhle je pěkná svině. Nejsi první, kterou vyhodil po společně stráveným víkendu. Jeho totiž každá baví jenom do tý doby, než jí dostane do postele. Jediný co ti můžu poradit, příště si dej na takovýho hajzla bacha. A ať se ti daří.”

 

   To ještě nevěděla, co ji čeká na pobočce v Řepích. Ing. Vláčil ji očekával, ale reference, jaké o ní měl, jí vyrazily dech. Hned první den, když se přišla nahlásit do jeho kanceláře, si ji chtěl vyzkoušet.

“Já o tobě vím. Pavel mi o tobě vyprávěl. Prej v práci nic moc, ale dost dobře šukáš.”

Veronika jen nechápavě vytřeštila oči. Něco takového by nečekala ani v nejhorším snu.

“No já teď nemám tolik času, ale vyzkoušet bych si tě chtěl,” pokračoval Vláčil, “ tak že by si mi to zatím jenom udělal pusou a pak bysme se dohodli, kdy si dáme komplet”

“Já naprosto nechápu. To jste si mne asi s někým splet? Co si to dovolujete? Já jsem odborná referentka a ne nějaká...,” snažila se bránit.

“Co to tady na mě hraješ? S Pavlem si šukala, nebo ne?”

“To je má soukromá věc a nevím, jak jste na to přišel, ale v žádném případě...”

“Hele nech těch keců. Pavel říkal něco jinýho, tak buď kuř, nebo vypadni!”

“Já jsem sem přišla kvůli práci a vy...,” rozbrečela se.

“Neřvi mi tady. Já zkusím zavolat Pavlovi,” zvedl telefon a vyťukal číslo: “ ty vole cos mi to sem poslal. Já myslel, žes jí všechno vysvětlil. Těšim se na to vod včerejška, teď snad abych si to udělal sám. No jasně já vím, že mám ještě sekretářku.”

Hlas z druhé strany telefonu neslyšela. Ani jí tenhle rozhovor nezajímal. Pochopila jakej je Pavel hajzl. Nemohla tomu uvěřit. Jejich telefonní rozhovor končil smíchem. Vláčil položil sluchátko a podíval se na ní. Jí do smíchu vůbec nebylo. Opět jí bylo fyzicky špatně. Bolelo jí břicho, točila se jí hlava, na čele cítila stékat studený pot.

“Tak sorry, Pavel se špatně vyjádřil, nebo já to blbě pochopil. No nic, tak jdi do druhýho patra za paní Švandovou, ta ti řekne, co budeš dělat. A vopravdu bys mi to nechtěla udělat?”

Veronice se zvedl žaludek. Nemohla tomu zabránit. Ohodila mu celý stůl i jeho drahý oblek. Okamžitě na ní začal řvát, co dělá a vyhodil jí. Odešla a podala hned výpověď. Jenže zase si všechno nechala pro sebe. Cítila se vinna. Jakoby si za to mohla sama. Začala mít zdravotní problémy. Křeče v břiše, bolesti hlavy jí téměř neopouštěly. Její doktor byl bezradný. Žádné z vyšetření neukazovalo na zdravotní problémy. Jako poslední pokus jí poslal k psycholožce. Nikdy se však Veronika nedokázala otevřít při konzultacích, aby nechal proniknout ke své zjizvené duši. Psycholožka se snažila, ale marně. Po několika návštěvách to Veronika začala považovat za zbytečné. Nijak jí to nepomáhalo, spíš se po každé návštěvě cítila ještě hůř.

Jednoho dne šla rovnou z psychologické poradny na Nuselský most. Vylezla na plot, který má ztížit možnost sebevrahům, ale nepřelezla ho. Visela na plotě ze strany dálnice a dívala se dolů. Právě v tu chvíli kolem ní projíždělo policejní auto. Policisté na nic nečekali. Zastavili přímo u ní a strhli ji z plotu. Jejich cesta, po poradě s operačním, vedla na psychiatrii.

 

   V Bohnicích pobyla pár dní. Trochu se vzpamatovala a hlavně tvrdila, že skočit nechtěla. Jen se chtěla podívat očima sebevraha. Doktor Zach, který se o ní v léčebně staral, tomu sice moc nevěřil, ale propustil jí domů, ale vymínil si, že ho každý týden navštíví a řekne mu jen to jak se má. Nic víc. Veronika souhlasila. Ani netušila, proč to doktor chce. Nevěděla, že ji tak chce mít po nějaký čas pod kontrolou. Nicméně v té době se její stav výrazně zlepšil. Doktor Zach věděl přesně jak jí pomoci. Tvářil se jakoby ji neléčil, zadával jí tak zvané domácí úkoly, neustále v nich zvyšoval její osobní odpovědnost a vždy zdůraznil, že příští týden už nemusí chodit, pokud nechce, ale rád ji uvidí a znovu od ní bude chtít slyšet něco hezkého. Co hezkého viděla, co se jí hezkého zdálo a když sama nevěděla, sám jí nějakou hezkou historku vyprávěl, aby ji pozitivně stimuloval. Hrozně moc jí to pomáhala a vždy se na jejich povídání těšila.

 

   Teď ležela v posteli a slunce venku za oknem už vystoupalo vysoko na oblohu. Výhled na něj trochu kazila bílá mříž, která byla na okně umístěna. Byla v pokoji psychiatrické léčebny. Na chodbě zaslechla nějaké zvuky. Přes prosklený průzor dveří zahlédla tři mužské tváře. Jeden patřil doktoru Zachovi. I druhé dva už znala. Byli to dva kriminalisté, kteří jí vyslýchali. No spíše se jen ptali a ona neodpovídala. V tu chvíli ani nemohla. Až teď se jí to všechno začínalo vybavovat. V tu chvíli nevěděla vůbec nic. Před několika dny ji pak přivezli sem. Byla hrozně ráda, když znovu spatřila doktora Zacha, i když ten se na ní tvářil tak nějak smutně.

   Netušila, o čem se teď s těmi policisty baví, ale asi jim vysvětluje jak na tom teď ona je a jak asi došlo k tomu, že je tady zpátky. Ano teď teprve se jí to všechno vybavovalo. Postavy za dveřmi zmizeli. Znovu se ponořila do svých myšlenek.

 

   Docházela k doktoru Zachovi pravidelně a ráda. Fyzické bolesti ji přešly a znovu dostávala chuť do života. Jednoho dne se před léčebnou potkala s jedním mladíkem. Jmenoval se Martin Janko. Byl asi stejně starý jako ona. Jak jí řekl, navštěvuje tu pravidelně svou nemocnou matku a tak by se mohli vidět častěji. Docela se jí líbil a tak přibyl další důvod proč se sem každý týden těšit. Časem se začali spolu scházet častěji. Pochlubila se o tom doktoru Zachovi, ale neřekla mu, kde se potkali. Ten jí její nový vztah jen přál a gratuloval jí k němu. Ani zkušený psychiatr nemohl tušit, jak to celé dopadne.

 

   Po několika měsících si Veronika už připadala úplně zdravá. Cítila se naprosto v pořádku a její vztah jí připadal zralý na to, aby se spolu mohli milovat. Martin byl pozorný, něžný a ona byla zase jednou šťastná. Jejich milování bylo pro ní, jako by to bylo úplně poprvé. Druhý den, když se chystala k doktorovi Zachovi, ji napadlo, že by mohli zajít za Martinovou matkou společně, ale Martin nesouhlasil. Prý to není dobrý nápad. Netušila proč.

 

   Po čase ji napadlo se na Martinovu matku zeptat doktora Zacha. Ten se podíval do svých spisů a zarazil se. Odmítl však o klientech mluvit. Prý jí to musí vysvětlit pouze Martin. A tak zkusila lest na jednu ze sester. Poprosila půvabnou černovlásku, která ji dobře znala, aby směla navštívit paní Jankovou, protože Martin dnes nemůže přijít a požádal jí, aby se tam stavila a vyřídila vzkaz. Sestra nic netušila a svolila. Když vešli do pokoje, kde byla ubytovaná Martinova “matka”, Veronika na chvíli zaváhala, ale nechtěla, aby to sestra poznala. Na posteli ležela pohublá, ale přesto pohledná černovlasá dívka. Ta Veroniku neznala a tak nechápala, co jí chce. Veronika se to snažila zachránit a tak jí řekla, že potkala Martina a prý ji pozdravuje. Pak ukázala sestře, aby zase odešly. Na chodbě se jí zeptala proč tam ta dívka je? Sestra jí to sice říkat neměla, ale prozradila jí to. Paní Janková trpěla těžkou depresí a tak musela být hospitalizována, ale její manžel Martin za ní pravidelně chodí a moc jí pomáhá. Jak sestra řekla, asi se musí mít hodně rádi. Veronika jen zalapala po dechu. Poděkovala sestře a vyběhla ven.

 

   I když měla schůzku s Martinem, tak na něj nečekala a šla domů. Celou cestu proplakala. Když přišla domů, hodila klíče na skřínku v předsíni, odkopla boty a zahodila bundu do kouta. Došla do kuchyně a vyndal z lednice láhev vína. Měla ji na odpoledne až Martin přijde. Očekávala příjemně strávené odpoledne a promilovanou noc. Teď se ale chtěla jen opít. Několikrát jí zvonil telefon, ale nebrala ho. Když zazvonil zvonek a následně se ozval klíč v zámku. Nedávno dala Martinovi klíč, aby mohl kdykoli za ní přijít. Teď tu byl. Říkal, jak o ní měl strach a chtěl ji obejmout. Veronika už měla v láhvi skoro na dně. Byla opilá. Hlava ji bolela jako střep. Martin se pokusil ji přeci jen políbit, ale ona mu dala svou dlaň před pusu. Tak jí políbil alespoň ruku. Ona se mu vysmekla. Myslel, že ho jen tak dráždí. Sice je opilá, ale třeba bude po chvíli dobývání povolnější. Martin myslel na sex. Veronika vůbec ne. Když jí začal hladit a jeho ruka sjížděla na její pevná ňadra, která se jejím zrychleným dýcháním ještě zvětšovala, což si on vysvětloval po svém, tak se zvedla a řekla, že musí na toaletu. Martin zažertoval, jestli není těhotná. Veronika zašla na záchod, pak do koupelny a pak ještě do kuchyně. Najednou si připadala jako ve snu. Jako by se na sebe jen dívala a nemohla ovládat, co se stane. V kuchyni vzala velký nůž a schovala ho za zády. Pak se vydala zpátky do pokoje. Martin se připitoměle usmíval. Měl rozepnutou košili a říkal, jak se těší na ta její velká, nádherná prsíčka a tu její mušličku a... Náhle zdvihla nůž do výšky Martin stačil jen vytřeštit oči. Nic víc nestihl. Bodla. Bodla podruhé. Potřetí. A znova a znova. Podle lékařské zprávy bodla šestadvacetkrát. Pak omdlela a padla k zemi.

   Probrala se až po několika hodinách. Když viděla tu hrůzu, okamžitě zavolala policii. Tvrdila, že si nic nepamatuje, prý je někdo přepadl. Jí praštil do hlavy a jejího přítele pobodal. Po pár minutách přijela policie a záchranka. Za dalších dvacet minut přijela kriminálka. Mezi těmi byli i ti dva co před chvílí koukali s doktorem Zachem přes sklo dveří.

 

   Mezitím, co Veronika vzpomínala, se nadporučík Saxl a poručíkem Krejdlem usadili do křesel v kanceláři doktora Zacha. Shodou okolností se Petr Saxl s Miroslavem Zachem znali již několik let a byli to dobří přátelé.

“Mirku, vyslýchali jsme jí skoro celou noc a vlastně nám nic neřekla. Je možný že si to skutečně nepamatuje?” zeptal se Saxl.

“Dokonce trpí utkvělou představou, že je někdo přepadl a ten někdo zabil Martina Janka,” dodal Krejdl.

Doktor Zach jim podal právě uvařenou kávu na stolek a sám si přisedl.

“To, že si to nepamatuje samozřejmě možné je. Já osobně si myslím, že se jí to postupně vrátí, nicméně z odborného hlediska zastávám názor, že ve chvíli spáchání té vraždy, nebyla za své jednání odpovědná.”

“Chceš říct nepříčetná. Takže podle tebe nenese trestní odpovědnost?” vyhrkl Saxl.

“Ale je naprosto jasné, že to spáchala,” vložil se do hovoru opět Krejdl, “všechno mluví proti ní. Neporušený zámek, otisky na vražedné zbrani, ona sama byla celá od krve. Zabila ho ona.”

“Ano, jistě máte pravdu. Asi to opravdu udělala. A možná se vám to bude připadat divné, ale z odborného hlediska se tomu ani nedivím.”

“Cože?” téměř vykřikli oba policisté.

“Ano. Je to tak. Ona si myslela, že konečně zažije něco hezkého. Jenže měla prostě smůlu. Já sám si myslel, že je prakticky vyléčená. A mýlil jsem se. Nepočítal jsem s jedním faktorem. Totiž, že jsou chlapi který, jsou prostě parchanti. A vona měla na parchanty smůlu. No a tak to tenhle odnes za všechny ty, co jí během života ublížili.”

“Ale ty tvrdíš, že ona za to nemohla?” ujistil se Saxl.

“Já to tvrdím jako psychiatr,” odpověděl doktor.

“Takže zůstane nepotrestaná?”

“Ne to si nemyslím. Ona už potrestaná byla.”

“Ale nebude odsouzená?” přidal se Krejdl.

“To je pravděpodobné. Ale nebojte se. Už to neudělá.”

“Seš si tak jistej?” řekl Saxl.

“Tak za prvé tady u nás si nějakou dobu pobude a myslím si, ne zrovna krátkou a za druhé, jí to teď bude pronásledovat celý život. Dost dlouho budou její myšlenky stále v kruhu a pořád se budou vracet. Asi už nikdy nezažije něco hezkého. Ani nevím, jestli to má člověka těšit, že je tím potrestána, nebo ji má litovat.”

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář